Příběh o naplnění: Co ti chybí?

Za mistrem Farinem, veleknězem řádu světla, jednoho dne přišel utrápený poutník. Žádal o radu, jak má naložit se svým životem. Mistru pověděl, že se mu nic nedaří a cítí se mizerně. Farin laskavě pozoroval poutníkův vystrašený výraz a v klidu dopil svůj čaj. Po dlouhých minutách se poutník trochu uvolnil a v místnosti se konečně rozhostil dostatečný klid pro Farinův dotaz “Co ti chybí bratře?”

Poutníka zarazila přímost otázky, ani se nad tím nemusel dlouze rozmýšlet a vyhrkl “Všechno mistře! Nic nemám, nic se mi nedaří. Jsem asi prokletý, tak jsem přišel sem do kláštera světla, abyste ze mě to prokletí sejmuli.” Mistr se na poutníka laskavě usmál a mírně zavrtěl hlavou. “Ne, nikdo tě neproklel, jediný kdo je tak mocný aby tě proklel, jsi ty sám. Každý z nás si tvoří svou vlastní realitu.” Když mistr uviděl na obličeji muže nechápavý výraz, tak jej vyzval, aby se šli projít do klášterních zahrad. Našli si lavičku pod rozkvetlým stromem, usadili se a Farin se zeptal znovu:

„Co ti chybí?“

Hledáš krásu? Tu najdeš všude okolo. Pohleď na zlaté sluneční paprsky, jak jemně hladí, čehokoliv se dotknou, pohleď na rozkvetlou zahradu plnou vonících květin, zvedni hlavu a vnímej let ptáku na obloze. Zři lesknoucí se hladiny jezer, peřeje rozbouřených řek valících se k vysokým vodopádům nebo rybníky plné ryb. Stůj v úctě před prastarými horami, jejichž vrcholky se tyčí do nebes. Kochej se pohledem na stáda koní na nekonečných pláních, nebo na chvíli postůj v hlubokém lese a vnímej všechen ten život a krásu okolo. Vůbec přeci nepotřebuješ honosné domy, luxusní šperky nebo nejmodernější oblečení. Všechna ta krása tu je, odpradávna, jen ji konečně uvidět.

Hledáš lásku? Tu najdeš v sobě. Nevěř tomu, že láska je něco co nemáš, dokud to do tebe někdo jiný nevloží. Láska je v tobě, ve mně, všude okolo. Je to stále ta jedna láska a my jí můžeme zakoušet kdykoliv budeme chtít, když přijmeme sebe, když přijmeme Boha v sobě. My jsme Bůh, jsme tvořeni láskou. Tvoje duše, stejně jako moje, je původem z téhož zdroje. Pochop, jsme jedno!

Hledáš jistotu? Zkus na chvíli přijmout, že se věci dějí přesně tak, jak se mají dít a že nikdy nebudeš vystaven takové zkoušce, kterou bys nezvládl. V tom měj jistotu a také v sobě, ujisti se, že vždy myslíš, říkáš a konáš v souladu se svou duší. Nejen z popudu zareagovat, říci to co říkáváš vždy nebo opakovat to co říkají jiní. Jednoduše buď sám sebou bratře, rozumíš? To bude tvá nová jistota. Vždyť, když konáš v souladu se sebou samým, pak svých činů nelituješ, udělal jsi to, co jsi považoval za správné.

Nebo hledáš radost a štěstí? Dovol si být šťastný a raduj se z toho krásného pocitu být naživu, dýchat, cítit a vidět všechnu tu krásu okolo. Raduj se z té možnosti, že můžeš někomu pomoci, v někom probudit lásku, nebo třeba jen vidět ranní slunce. Pochop, nešťastným tě nečiní okolnosti ale to jak je přijímáš.

Chybí ti partner? Myslíš, že bys byl s někým šťastný, když to nedokážeš ani sám se sebou? Nehledej si nikoho ze strachu ze samoty, byla by to jen iluze lásky a vytvořil by sis na něm závislost. Lépe řečeno závislost na tom že jej máš, takže bys v onom vztahu jen trpěl. Až nalezneš harmonii ve své duši a bude ti dobře i o samotě, zjistíš, zda někoho opravdu chceš.

Třeba ti chybí bohatství, koupit si všechno to co chceš. Myslíš, že když si to všechno koupíš, budeš uspokojen? Na jak dlouho? Co pak? Pak přijde strach, abys o to nepřišel, a ten tě bude pronásledovat do smrti, nebo do té doby než o své bohatství přijdeš. Často se to rovná.

Je možné, že ti chybí dobré jméno a uznání společnosti. Vím, od mala ti říkali jak je to důležité někým být, někam to přece dotáhnout. Jenže tahle společnost, u které hledáš uznání, je přesně ta společnost, která uvěřila tomu, že někdo může být víc než někdo jiný. Je to jenom hra, hra nato že třeba já jsem velmistr a ty poutník. Požadavek abys něčím byl, v sobě nese hořkou pachuť nevědomí, říká ti vlastně, že teď ničím nejsi a máš život strávit honbou za přidělením nějaké falešné identity. Až přijdeš nato, že už chceš být jen sám sebou, tak už tě vůbec nebude zajímat, co si kdokoliv jiný o tobě myslí, věř mi. Budeš svobodný. To je ta pozice, ze které se teprve začnou sny stávat skutečností.

Hledáš bezpečí? Bojíš se zlých lidí, že ti ublíží? Kde jsou ti zlí lidé? V tvé hlavě. Až pochopíš, že neexistuje nic jako souboj dobra a zla, nebudeš se bát. Je jen jeden zdroj, zdroj světla a lásky a stejně tak jako z něj každý z nás původně pochází, tak je každý z nás od něj různě vzdálen. Když budeš plně vědomý, budeš i pozorný a vyvaruješ se situacím, kdyby ses setkal s hluboce nevědomým člověkem. Vždy ale měj na paměti, ten člověk není zlý, je nevědomý. Podstatou nikoho z nás není agrese nebo jiná forma konfliktu. Jsou to rány z minulosti, které si lidé nosí v sobě klidně i celý život a ona agrese či konflikt je jen jejich obranou aby zase nezažili tu bolest. Jednoduše nic jiného než tuto reakci zatím neznají. Můj mistr mi jednou řekl, lidé se dělí na zralé a ještě ne zralé.

Hledáš únik před stresem? Řekni mi bratře, co ten stres vyvolává? Ta osoba? Událost? Ta věta? Ne, ten stres vyvoláváš ty! To je tvoje práce, tvá mysl se rozhodla na daný podnět zareagovat stresem. Něco se prostě stane a ty se rozhodneš, jak to přijmeš. Stejně jako mysl, tak i tělo někdy automaticky reaguje. Lidé krčí rameny, když neznají odpověď, založí ruce, když jsou nejistí, nebo přimhouří oči, když přemýšlejí. Stejně tak mysl reaguje na situace, reaguje tak jak se naučila nebo tak jak to odkoukala u jiných. Je jen na tobě jestli to přijmeš, když dokážeš odstoupit od své mysli a přestat se s ní ztotožňovat pak pochopíš, že jediným pánem tvého vnitřního prostoru jsi ty a jen ty rozhoduješ o tom, jak se budeš cítit. Dokud svou mysl neovládneš, nech ji tedy brebentit a reagovat na cokoliv, ale zaujmi od ní odstup. Mysl se bude snažit, aby ses cítil špatně, a bude tě stále s někým a něčím srovnávat, bude vyvolávat stres. Pokud pochopíš, že nejsi svou myslí, dokážeš od ní odstoupit do role posluchače a pak je jen na tobě jestli se ti tohle přestavení líbí nebo ne. Největším nepřítelem člověka je on sám.

Trápí tě nějaký problém a budí tě v noci ze snu? Zkus někdy rozevřít okenice a pohledět do nočního nebe plného milionů hvězd a na nic nemysli, prostě jen vnímej tu nekonečnost a krásu vesmíru, jehož jsi součástí. Až pak se znovu zamysli nad tím malicherným pozemským problémem.

• Poutník: Tvá slova jsou krásná mistře, konečně se cítím lépe. Jen nevím jak toho dosáhnout, víš cítit to opravdu tak. Nejsem tak moudrý a sečtělý jako ty.
• Farin: Pravdu máme každý v sobě, od samého narození. Jen ji v sobě zatím mnozí neobjevili a stále žijí ve snu.
• Poutník: Proč si ji neuvědomuje každý? Co lidem brání v poznání?
• Farin: Možná jsi právě vyřkl jednu z nejdůležitějších otázek lidstva, aniž by si lidé uvědomili, že si ji mají položit. Odpovědí je naše mysl. Od dětství se učíme v prvé řadě vše posuzovat myslí, až v dospívání téměř ztratíme sami sebe a tak se snažíme napodobovat jiné lidi v jejich konání, abychom měli nějakou identitu. Naše mysl nás ovládne a my nevíme, kým jsme. Kdykoliv se pak naše duše ozve z té veliké dálky, z hlubin člověka, mysl ji okamžitě překřičí. Jednoduše protože nás stále ovládá. Naučili jsme se to tak.
• Poutník: A jak tedy docílit toho aby to tak nebylo, čím mysl ovládnout? Vždyť to nejde, jak mám sám sebe ovládnout?
• Farin: Ty jsi tvoje mysl? Ta, která se stále identifikuje s něčím jiným a mění se?
• Poutník: … no … to nejsem.
• Farin: Dobře, jsi svoje tělo?
• Poutník: No, necítím se být kostí, orgánem nebo tkání… ale…
• Farin: Čím myslíš?
• Poutník: Myslí
• Farin: Jakou?
• Poutník: Mojí myslí
• Farin: Aha a co je toto?
• Poutník: Tělo, moje tělo.
• Farin: Čí?
• Poutník: …
• Farin: Bratře, ty jsi vědomím. Ty jsi život, bytí, díky kterému tvé tělo žije. To je to, čím musíš ovládnout svou mysl. Je to něco co se dá pouze cítit, uvědomit si to. Uvědom si sám sebe. Na nic nemysli, jen se soustřeď na svůj dech a pozoruj vše okolo, bez toho, aniž bys to soudil.

Den pomalu přešel v noc a ti dva tam seděli na lavičce pod starým stromem. Ani jeden z nich na nic nemyslel, oba vnímali své bytí a všechnu tu nádheru okolo a nad nimi jen tiše zářil oceán hvězd.

Ráno vyšlo zlatavé slunce a ozářilo zahradu plnou života. Něco se v ní ale změnilo, už v ní neseděl mistr a poutník, ale dvě krásné bytosti, které věděly, že pochází z jednoho zdroje a jsou si bratry.

Navzájem se objali a poděkovali si. Poutník měl oči plné slz, jak najednou viděl všechnu tu nádheru okolo, svět už vůbec nebyl tím škaredým místem jako předtím. Byl plný života a lásky, stejně jako on.

Vydal se tedy na svou cestu, napsat další kapitolu života. Zbytek svého pozemského života prožil tak jak mu tenkrát poradil velmistr Farin: Vždy měj na paměti, že pozitivní přitahuje pozitivní a negativní zase negativní. To co vysíláš, to se ti vrací. Dávej lásku a dostaneš ji.Buď šťastný bratře….

(zdroj internet)