Aktuálně
Sedí děda s malým vnoučkem u cesty a odpočívají.
Jde kolem poutník, zastaví se, pozdraví, rozhlédne se kolem a ptá se:
„Pane, jací jsou lidé támhle dole v údolí?“
„A jací byli lidé u vás doma, ve vaší vesnici?“ na to děda.
„To víte, nic moc, proto jdu odtamtud. Samí zlomyslní, protivní, na člověka se neusmějí…“
„Tak to vás moc nepotěším,“ odvětil děda. „právě takoví lidé jsou v tom údolí.“
Poutník poděkoval a odešel. Zanedlouho šel kolem další pocestný. I on se zastavil a vyptával:
„Pane, jací lidé jsou v tamté vesnici?“ a ukazoval prstem do údolí.
„A jací lidé byli tam, odkud přicházíte?“
Poutník se začal smát a dal se do řeči:
„Samí veselí, dobrosrdeční, pracovití lidé.“
„Tak přesně takoví jsou i v téhle vesnici,“ odvětil děda.
Když se muž vzdálil, zatahal vnouček dědu za rukáv a zeptal se: „Dědo, a kterému z těch dvou pocestných jsi lhal?“
„Žádnému, chlapče, každý z nich uvidí to, co chce vidět.“
Zdroj: Lea Paulínová, úryvek z knihy Naděje bez hranic