Co kdybychom nalili do jedné veliké mísy všechny věty, které dětem za den řekneme?
Pak bychom je zamíchali a udělali z nich polévku. Jakou by asi měla barvu? A jakou chuť? Voněla by? Kterých slov by tam bylo nejvíc? Jaké pocity by z ní byly nejvíc cítit?
A teď to nejdůležitější. Chtěli bychom sami takovou polévku sníst a nechat ji projít svým vlastní tělem, myslí i duší?
Téma k zamyšlení…
To, jak s dětmi hovoříme, se totiž stává jejich realitou. Nejen tou vnější, životní, ale i tou vnitřní.
Osvojují si naše obraty, hodnocení jejich bytí, i tón našeho hlasu. A pak v tomtéž duchu mluví samy k sobě. Naše děti se sebou ve VNITŘNÍM SVĚTĚ zacházejí tak, jak jsou zvyklé, že je zacházeno s nimi. To je přeci norma. Takhle si to zaslouží…
Nemají jiné zrcadlo, ve kterém by UZŘELI svoji ÚŽASNOU JEDINEČNOST, než naše oči a náš laskavý pohled, hladící dlaně a vlídná slova, která k nim vysíláme.
Je v pořádku, že je v jejich „životní polévce“ občas i kousek pálivého pepře či štiplavého zázvoru. Otázkou je, jestli tato chuť nepřebíjí ty ostatní, lahodné a jemné tóny.
Zdroj: Tereza Kramerová, Dívka s havraními křídly