Aktuálně
Mám kamaráda, který léta bojuje
s nechutí jít večer brzy do hajan
Jako mnoho dalších, i on oddaluje
tento okamžik, sleduje filmy, videa,
dělá cokoliv, dokud mu doslova
nepadne hlava
…
Nějakou dobu už prochází terapií,
která začíná prostupovat do hloubky
a včera si naráz procítil odpověď
na otázku svého ponocování
Dosáhl na svůj velký dětský strach
z opuštěnosti, samoty, prázdnoty
(Jen na okraj – tento kamarád kdysi
„chodil“ do jeslí, což samo o sobě
vydá za oceán opuštěnosti)
…
On i velmi mnoho dalších lidí
všemi prostředky zatlačuje pocity
osamění a prázdnoty v těle
Pocity chybějícího smyslu, zoufalství,
které jsou v jejich těle uloženy od dětství,
kdy nedostatek vřelého kontaktu
s matkou a otcem
doslova bolí
…
Své pocity odmítáme a přehlušujeme je
nejen večer před usnutím,
ale prakticky každou minutu dne
Jakmile máme volnou vteřinku,
vsakujeme do mobilů, saháme po jídle
anebo aspoň euforicky plánujeme
VYŽITÍ, jakékoliv
…
Utíkáme od pocitů deprivace
Hledáme spojení, plnost a sladkost
Večer toto hledání nabývá ještě
jiného rozměru
Každý den jako by byl vlastně jedním
samostatným životem
Každý den, který uplyne, aniž bychom
našli sladkost spojení (s matkou),
psychika často vnímá fatálně,
jako by život už končil, dříve
než vlastně začal
A tak se přisajeme na svá šidítka
a dumláme
…
Ne náhodou je svět mého kamaráda
rozdělen na vnitřní a vnější perimetr:
proti lidem venku bojuje
(podobně jako kdysi s necitlivým otcem)
a lidem z vnitřního okruhu,
tedy především partnerce, ustupuje
(ze strachu z opuštění mámou a
z chronického nedostatku sladkosti a spojení)
…
Jak z toho ven?
Nejdříve se potřebujeme zastavit
Přestat vypouštět kouřové clony,
postupně přestat dělat věci,
které nás oddělují od staré bolesti
Postavit se k ní, přihlásit se k ní
A teprve potom se můžeme začít učit
dodávat naší psychice a tělu
pocit sladkosti a spojení
– ale v onom původním kontextu
hluboce procítěného, stabilního a bezpečného
kontaktu s mámou, v kontextu, který
v našem těle bolestně chybí
…
Vizualizačních, tělesně-emočně-mentálních
metod přeprogramování paměťových stop
je dost
Od regresí, celostního dýchání, EFT, NLP,
až po Pesso Boyden či somatic experiencing
…
Ale předtím, než je můžeme použít,
než začnou skutečně fungovat,
je potřeba ponořit se
do vnitřního světa mámy,
jejích bolestí, vnitřních konfliktů, omezení
Pochopit ji
…
Přeprogramovávat své nitro
postupy, které pracují s ideální
či ozdravenou matkou, může začít ve chvíli,
kdy skončilo nekonečné
mentální přetlačování se
se „zlou“ mámou
Teprve potom jsme schopni se k ní,
byť jen v myšlence, přitulit,
souznít s ní, vnímat ji jako krásnou,
pevnou loď,
na které plujeme
a je nám sladko
Zdroj: Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz